Taupo Tandem Skydiving

Tak máme neděli, venku cvrlikají ptáci a zdá se že na Nový Zéland přichází jaro. Je čas uvařit kávu v Lyallově malém espressovači, zakrojit cheese cake od Lenči, nalistovat v deníčku historické události a zase něco vysmahnout na blog. Tentokrát se zaměřím na nedávnou a pro mě docela zásadní událost – Skydiving – tandemový seskok padákem nad obrovským jezerem Taupo v centru Severního Ostrova.

Skydiving mě už dlouho lákal. Nejsem velký příznivce adrenalinových sportů, spíš bych řek, že jsem v tomto ohledu bázlivější než většina mých známých :-). Na seskoku padákem mě nepřitahovala dávka adrenalinu v žilách, spíš pohled na Zemi z ptačí perspektivy a zkušenost volného pádu.

Přemýšlel jsem o tom už dřív v ČR před odjezdem na Cestu, nicméně Nový Zéland se svojí scenérií a pověstí „kolébky adrenalinových sportů“ se vyloženě nabízel coby místo, kde konečně převést myšlenku v čin.

A tak jsem si slíbil, že pokud získám na NZ práci se SAPem, skočím Skydive. Práci jsem získal a tím pádem nebylo úniku  :-). Štěstím bylo, že v práci jsem se skamarádil s konzultantem Eduardem z Peru, který si už jednou na NZ skydive dal a byl odhodlaný dát si to i podruhé a být mým sparingem. On sám tvrdí, že mě vlastně ke skydivingu přemluvil a namotivoval on, oba však víme, že to není pravda  :-).

Když Eduardo přijíždí po delší době v červenci na pár týdnů z Peru, je jasné, že bychom neměli propásnout příležitost a ikdyž je na NZ zima v plném proudu, domlouváme se na pevno na víkend 6. srpna, že vyrazíme do Taupa a skočíme.

Pár týdnů předem asi zažívám nejsilnější záchvěvy zbabělosti, kdy moje představivost živě simuluje pocity před výskokem z letadla a scénáře, kdy se díky technické závadě neotevře padák, případně dostanu během volného pádu infarkt. Po určitém vnitřním zápasu a pár špatných nocích se jakž takž domeditovávám k závěru, že shit happens v životě kdykoliv a zcela náhodně a pravděpodobnost že se něco stane zrovna při skoku padákem je nejspíš mnohem nižší než při každodenních činnostech. Navíc budu mít silný a snad i hezký zážitek.

Od té chvíle zablokovávám představivost a o celé věci příliš nepřemýšlím. Kupodivu se mi to víceméně daří až do momentu, kdy mě můj tandem master vyšoupne z letadla  :-)... Ale popořádku.

V sobotu 6. srpna 2016 vyjíždíme s Lenčou z Grey Lynn. Nakupujem „sweet chilli“ kuřecí konzervy v Countdownu na oběd a vyzvedáváme rozespalého mistra Eduarda před hotelem Waldorf.

Frčíme naší zelenou mazdou na jih, směr Rotorua a po cestě stavíme na masový „pie“ a kafčo v jedné z mnoha kaváren „on the road“.

Začíná být solidní zima a účastníkům zájezdu se přestává zamlouvat vyhlídka na dnešní plán – koupání v potůčku Kerosene Creek  :-). Kerosene Creek je schovaná místní specialita – po cestě z Rotorua do Taupa je třeba odbočit na rozbitou cestu a dojet na její konec. Po pár krocích chůze do lesa se přijde k potůčku, který je ohříván podzemní sopečnou aktivitou. Eduardo už zde byl a tak dle jeho rady pokračujem dál podél potůčku až k místu, kde je malý vodopád a pod ním se tvoří tůň. 

Venku je slušná zima, ale voda je příjemně teplá (byť bych na delší rochnění ocenil i teplejší  :-)). Eduardo nejprve nechce jít do vody, posléze odmítá vylézt z vody. Když se vynořuje z teplé vody do mrazivého vzduchu, začíná rozhořčením něco drmolit španělsky.

Byť trochu zmrzlí, cítíme se příjemně osvěžení a spokojeně u auta hodujem na plechovkách kuřete. Eduardo vyžaduje za odměnu pivo, prý si vzpomíná, že když tu byli naposled, podařilo se jim kdesi sehnat sixpack. Vzhledem k tomu, že silnice číslo 5 z Rotorua do Taupa vede pustou krajinou s lesy a bohatou sopečnou a geotermální činností, je to celkem oříšek. Ale skutečně, po chvíli jízdy spatříme opuštěnou tavernu kde nemají problém nám prodat balení lahváčů.

Po krátké náštěvě botnajícího bahenního jezírka se zavíráme do tepla auta, otvíráme piva a Lenča kormidluje naši mazdu směrem k Taupu.

Přijíždíme se setměním, prší a je vlezlá zima. Kdyby bylo světlo, mohli bychom vidět, že na kopcích kolem jezera leží sníh. V supermarketu Countdown nakupujem mleté hovězí, nachos a další piva na večeři. Nocleh máme domluvený u Lyallova bráchy Lewise.

Lewis a jeho syn Troy jsou drsní chlápci, dřevaři. V krbu praská oheň, chystají se zrovna koukat na rugby. Lenča a já už jsme u nich jednou byli o víkendu, kdy jsme dávali přechod Tongariro Crossing. Začínáme připravovat večeři. Eduardo krájí cibuli, já dochucuju hovězí. Procvičujem španělsko – české fráze. Eduardo zdatně na veškeré dotazy odpovídá „v pochodě“ a já se snažím memorovat „Donde este el báňo“ (kde je záchod?).

Na obří televizi se právě rozehrává finále Super Rugby – NZ Hurricanes vs. jihoafričtí Lions. Spokojeně ládujem nachos, popíjíme pivo a koukáme na zápas. 

Díkybohu NZ s přehledem vymasí JAR, takže naši hostitelé jsou nadmíru spokojení  :-). Zvláštní, že když jsme v Taupu byli s Lenčou naposled, taky se hrálo finále Rugby a taky NZ vyhrál – tenkrát to byl World Cup a All Blacks. Zdá se, že by to mohlo být dobré znamení pro zítřejší seskok.

Noc přečkáváme na zemi v obýváku. Postel si provizorně skládáme z polštářů z pohovky. Venku je třeskutá zima a polštáře se pode mnou rozestupují jako kry na akrtickém moři. Jihoamerický dřevorubec a mírná nervozita mne nenechávají v klidu spát a tak trávím noc přikládáním dřeva do krbu.

Ráno je chladné, trošku pod mrakem. Předpověď nicméně hlásí projasňování v průběhu dne. Po čaji a snídani opouštíme Lewisův dům, projíždíme Taupem a parkujem u první akce dnešního dne. Eduardo se rozhodl dát si masérskou kombinaci – totiž, že před padákem si ještě skočí bungee jumping. Ten se nachází v Taupu v krásné lokalitě – ve výšce 47 metrů nad kaňonem s temně modrou řekou.

Eduardo se snaží nás nalákat, ale když vidím nebožáky kráčející po rampě nad propast, musím říct, že do toho by se mi fakt nechtělo. Nicméně Eduardo je nekompromisní a vrhá se doslova střemhlav na gumovém špagátu do kaňonu. Prý super :-D.

Já začínám cítit mírné rozechvění při představě, že zanedlouho vypadnu z letadla mnohem mnohem výš. Ale jak jsem už říkal, snažím se o celé věci radši moc nepřemýšlet.

Poté směřujem z Taupa na malé letiště v kopcích odkud vzlétají  letadla s parašutisty. Když přicházíme na místo, říkají že mají docela dost nabito, protože začíná být hezky jasno a dopoledne kvůli oblačnosti nelítali. Po chvilce smlouvání pro nás nacházejí 2 volná místa o 2 hodiny později.

Před akcí se tedy ještě vracíme do Taupa a já se snažím vychutnat cappucino a zákusek.

Na záchodě na sebe navlékám všechny vrstvy (dvoje kalhoty, triko, mikinu, bundu) a nasazuju pohory. Když je taková kosa na zemi, věřím že nahoře to bude mnohem vydatnější.

A tak přijíždíme na letiště Taupo Tandem Skydiving podruhé a tentokrát už naostro. Podepisujem prohlášení, že kdyby se něco stalo, společnost nenese žádnou odpovědnost a jsme seznámení s riziky. Pak se vážíme, váhový limit je 100kg. Když nastoupím na váhu v pohorách a se vším oblečení, světe div se, váha ukazuje 99.9 kilo :-D. Další znamení, že musím skočit teď nebo nikdy.

Pak přichází na řadu výběr výšky a balíčku. Můžete skočit z 12 000 stop (asi 3,5 km) nebo 15 000 stop (4,5 km). Prezentující slečna je natolik přesvědčivá, že měním své rozhodnutí z 12 000 na 15 000. Prý to není nijak zvlášť strašidelnější a užijete si o 20 sekund delší volný pád před otevřením padáku (dohromady 1 minutu). To prý znamená podstatně lepší zážitek, protože chvíli trvá, než se člověk trochu vzpamatuje a začně si ten hukot užívat.

Dále je nutné vybrat dokumentační balíček. To znamená jaké fotky a videa budete chtít. V podstatě je možné mít fotky a videa z „handycam“ – což je kamerka, kterou má během seskoku na ruce váš instruktor. Nebo s váma vyskočí ještě třetí týpek, který plachtí kolem vás při volným pádu. Nebo můžete mít obojí. Nebo nic. Cenově dokumentace dělá poměrně velký rozdíl – samotný skok z 15 000 stop je za 340 dolarů. Když si přikoupíte všechny fotky a videa, dostanete se až na 600.

Dobře ví, že kdo na to jde poprvé, navíc nervózní před skokem, rád si zvěčnění připlatí... a stejné je to i se mnou, takže pořizuju finální platinový balíček :-D.

O chvíli později už stojíme s Eduardem venku a navlékáme se do parašutistických kombinéz. Spolu s námi skáčou 2 asijské rodinky „mamka a dítě“. Klukovi je asi 12, holce asi 15. Z repráku hraje Prodigy, to se mi zamlouvá a dodává drive.

Lenča, skvělá morální podpora, zůstává dole na zemi, dáváme pusu a loučíme se. Přebírá si mě můj master – instruktor Andrew, dělá vtípky a už si to kráčíme jak posádka z Armageddonu ke žlutému vrtulovému letounu.

Uvnitř se sedí za sebou obkročmo na lavích – každý skokan má za sebou svého instruktora, který si vás během letu k sobě přikurtuje. Zhruba v 5000 stopách vám narazí na hlavu srandovní parašutistickou koženou čepku. O něco výš si dáte plastové letecké brýle. Je fajn, že pod nima můžu mít normální dioptrický. Ještě o něco výš vám dají dýchnout kyslíku z bomby.

Výhledy z letadla jsou nádherný – zasněžený hory, ocelově modré obrovské jezero Taupo. Ale abych pravdu řekl, člověk se napoprvé nějak nemůže soustředit na to aby si je užil  :-). Zhruba v půlce letu se se mnou taky Andrew pokusil udělat krátkej rozhovor na kamerku, ale nic moc už ze mě nedostal :-D.

Když se otevřou dveře do prázdna, je celkem jasný, že coby majitel platinového balíčku mám to privilegium skočit jak první. Spojení s tandem masterem je silný, takže jste v podstatě jedno tělo, který se začíná posouvat směrem ke dveřím. Když už mi blomcají nohy z letadla, musím se ještě otočit na foťák a vynutit křečovitý úsměv. V tu chvíli cítím, že mi Andrew zlehka zakloní hlavu, odpíchnem se a... padáme.

Prvních pár sekund je pro mě asi nejsilnější zážitek, tělo cítí velký zrychlení ale mozek zároveň moc nemá potuchy o pohybu. Nejsme ještě stabilisovaní a otáčíme se ve vzduchu. Z mého pohled to vypadá, jako by se vše otáčelo kolem nás.

Pak se stabilisujem a fičíme břichem rovnou dolů. Díky náporu vzduchu moje tváře vypadají jako bych se rozplácnul na skleněnou desku. Hlavní pocit je brutální zima a adrenalin. Svištíme údajně 200 km v hodině. 

Po pár sekundách merčím druhého parašutistu – fotografa / kameramana – který k nám připlouvá vzduchem a chce si plácnout. Bohužel si nepamatuju, co přesně jsem při volném pádu viděl ikdyž krajina byla nádherná – o to radši jsem, že mám fotky a videa.

Poměrně rychle, než se naděju, cítím tah vzhůru, otvírá se padák a už plachtíme. Dostavuje se úleva, mám co dělat, abych se pořádně vydýchal. Andrew je nekompromisní a hned po otevření padáku mě častuje dotazy, co na to říkám. Opět ze mě nic moc nedostane, páč se sakra musím nejdřív pořádně nadechnout. :-D

Když jakžtakž dostávám nějaký kyslík do plic, už třímám v rukách „madla“ a mám za úkol řídit. Andrew nadšeně vykřikuje „Pull left, pull right“ a já se zkřehlýma rukama snažím vykonávat rozkazy. Při prudkých zatáčkách mi odstředivá síla masivně zařezává popruhy sedáku do slabin. Po letu ledovým vzduchem mám pocit, jak by mi někde propláchnul dutiny tekutým dusíkem.

Pod náma je krajina Taupa, louky, hory. Ve chvíli kdy se začínám trochu zklidňovat a užívat si výhledů se už nekompromisně blížíme k zemi. Nadzvedávám nohy a hladce dosedáme na travnaté ploše letiště.

Zalívá mě pocit štěstí, že jsem přežil a že jsem podnikl něco, co jsem dlouho chtěl zkusit. Andrew ze mě konečně vyloudí něco kloudnýho na kameru. Vřelé díky tomuhle týpkovi za perfektní a bezpečný skok, skvělou dokumentaci a dobrou podporu a odlehčování!  :-)

O chvíli později už bezpečně a s úsměvem dosedá i mistr Eduardo a hurá zase se vítám s Lenčou!

Tak to byl můj první Skydive. Poznatky – jsem rád, že jsem si připlatil za veškerou dokumentaci, protože samotný seskok byl napoprvé tak akční a vyčerpávající, že si z něho kór moc detailů nepamatuju. Je to ale určitě individuální.

Kdybych šel podruhé, věřím že už bych byl víc schopen se kochat a soustředit se na užívání volného pádu a pravděpodobně bych neplatil navíc za fotky a videa.

Po skoku si za odměnu ještě dáváme Burger Kinga a ze břehu jezera se kocháme na zasněženou Mt. Ngauruhoe (aka Mt. Doom z Pána Prstenů). 

Pak už nasedáme a fičíme směr Auckland. Lenča řídí celou cestu a nechává parašutisty vychutnat pocity vítězství. Krajina se začíná barvit soumrakem a my ukrajujem kilometry dálnice číslo 1 na sever.

Když znavení a spokojení vysazujem Eduarda u hotelu Waldorf, zdá se, že moje tělo zažívá jakýsi flashback adrenalinu a při otvírání kufru rozlomím klíč od auta na dva kusy.

To je trochu problém, protože je to náš jediný klíč a nemáme jak nastartovat. Lenča vypadá mírně rozčarovaně a Eduardo se snaží být nápomocen a jakýmsi svěrákem, co vyloudil na recepci se snaží strčit polovinu klíče do zapalování otočit. Neúspěšně.

Do Grey Lynn se vracíme stylově v kabině odtahovky, naše Mazda bezbranně drncá ze náma. Postarší chlapík co nás veze je správnej a celou cestu něco vypráví. Když konečně přijíždíme domů, řešíme problém, že vlastně nemáme auto jak zamčít ani jak ho kam dopravit, navíc je neděle asi 10 večer. Chlapík s odtahovky briskně navrhuje řešení – odvezou auto k nim na dvorek a v pondělí ráno ho odtáhnou do servisu. Bomba!

Konečně uleháme v neděli večer do své postele. Byl to pamětihodný víkend. O tom není pochyb  :-).