Další krátkou zastávkou našeho okruhu po Jižním ostrově s
rodiči je Blenheim. Samotné městečko nás ničím až tolik nezaujme, ale seženem v
něm chybějící kousky do kempovací výbavy. Ukazujem rodičům naše oblíbené “opshopy”,
kterých je v Blenheim spousta. V jednom z nich kupujeme větší hrnec, abychom
mohli pohodlně vařit pro 5 lidí. Ve Warehouse pořizujem 2 parádní skládací
židličky v akci – jednu za 5 babek. Po
nákupech míříme do oblasti fjordů Marlborough Sounds – nejprve do přístavu
Picton, který už známe. Do přístavu připlouvají trajekty ze Severního ostrova.
S rodiči zde podniknem krátký výšlap na kopec a kocháme se výhledy na modré
vody fjordu, lodě a zelené kopce kolem.
Hudební kulisu zajišťují urputně
vrzající cikády. Mamka začíná obdobně urputně vyžadovat teplou sprchu a tak se
klikatou úzkou silničkou zanořujem hlouběji do fjordů Marlborough Sounds a
přijíždíme do pěkného kempu v zátoce Momorangi. Mužská část výpravy se koupe ve
večerním slunci a slané vodě fjordu. Ikdyž to vypadá dle okolních kopců spíš na
jezero, plaveme ve vodách jižního Pacifiku. Večer testujem nové kempovací
židličky, otvíráme pivka a fernetem přiťukáváme Lenči k svátku :-).
Následujícího dne je trochu pod mrakem. Já a tátové vyrážíme
na tréninkovou túru. Krásným lesem a s výhledy na fjord si projdem 23 km ze
známého Queen Charlotte tracku. Na cestu nás vyprovází miničuňík. Obdivujem
obří kapradiny a palmy.
Nacházíme z kmenu vytvořenou sošku, nejspíš nějaký
maorský bojovník. Podezřele se podobá jednomu z členů výpravy.
Opouštíme Marlborough Sounds a přijíždíme do pěkného města
Nelson. Má příjemnou atmosféru – na ulici hraje
pianista, na kopci stojí zajímavá Christchurch Cathedral, ve městě je
spousta kavárniček.
V jedné z nich zastavujem na oběd, rodiče píšou pohledy. Ochutnáváme populární “pie” alias “zapečenec”. Různé druhy masa, na různé způsoby
zapečené v listovém těstě. Výsledek je slaný masový koláč a na Zélandu to frčí
ve velkým, koupíte je ve všech sámoškách, kavárnách.
Jinak obecně milovníci kaváren (zdravím Žanyho Brázdila) si na
Zélandu přijdou na své… v každé malé vesničce, kterou projíždíte se vždycky
najde slušná kavárna, kde si můžete dát něco na zub a dobré kafe z velké
espresso mašiny. To je velký rozdíl oproti USA, kde jsme na kavárnu jako
takovou skoro nenarazili. Je super si při cestách na Zélandu zastavit a dát “cappuccino
take away”. Stojánek na kelímek v naší dodávce je jedním z mých
nejoblíbenějších prvků výbavy.
Kopírujeme severní pobřeží Jižního ostrova a z Nelsonu
přejíždíme k národnímu parku Abel Tasman. Národním parkem vede jeden z “great
walks” – 9ti nejznámějších vícedenních treků na Novém Zélandu. My si užíváme alespoň jeho část. V Maharau
nasedáme na loď, resp. na traktor :-).
Vodní taxi fungují tak, že nasednete do motoráku sedícím na přívěsu. A traktor
odtáhne celou loďku i s posádkou přes silnici a pláž do vody. Vodní taxi fičí
okolo pobřeží a vysazuje nás jak Robinsony na nádherné zlaté pláži Anchorage.
Jemný zlatý písek, zeleň a oceán jsou hlavní prvky krajiny v
Abel Tasmanovi. Necháváme oschnout nohy, otřepáváme písek a nasazujem pohorky.
Během několikahodinové túry procházíme krásným lesem, mnoha malými plážičkami,
zátokami, koupeme se.
Osobně mi přišlo, že Abel Tasman je spíš lepší na
takovouto jednodenní procházku s plavkama, než vícedenní trek s krosnou. Vícedenní
túry mě baví v horách. Ale je pravda, že Tasmana jsme viděli pouze kousek.
S Abel Tasmanem máme spojenou i super společenskou událost.
Ve vesničce Kaiteriteri navštěvujem známého od Lenčina táty Igora. Igor s
rodinou žijí na Zélandu několik měsíců. Naši celou výpravu přivítali a
pohostili jako staré známé. Během večera si pochutnáváme na výborných
tortilách, značně pohnem s jejich zásobou vína, my oplácíme pohostinnost
alespoň žebětínským calvadosem. Dozvídáme se, že Igor se ženou oba chodili na
Křenku a jsou velcí cestovatelé, takže je rozhodně o čem vykládat. Když se ráno
s kalným zrakem probouzím, čeká nás snídaně skoro jako od babičky. Moc děkujem!
Z Kaiteriteri se stáčíme na jihozápad, v Motuece v parku
porcujeme švýcarákem grilované kuře ze sámošky a po obědě pokračujeme k dalšímu
národnímu parku - Nelson Lakes. Kousek před městečkem St. Arnaud začínám mít
pocit, že se auto pohupuje jako trajekt v rozbouřených vodách Cookova průlivu.
Nevím, jestli je to včerejší pařbou, nerovnou silnicí nebo něčím jiným.
Vysílačkou ověřuji, jak se náš vůz objektivně jeví okolnímu světu. A skutečně,
po chvilce pozorování je nám potvrzeno, že zadek naší dodávky péruje jako hyphy
nigga lowrider. Když obcházíme auto na benzínce, přijde k nám nějaký starší
chlapík a říká, že nás viděl a že máme “serious problem with shockabsorbers” a
že si to máme nechat rychle spravit, nebo to auto odnese. Takže další
nepříjemnost s autem. A opět se nám vše může dost zkomplikovat, protože jsme v
půlce trasy s rodiči a jejich vyměřený čas na Zélandu nekompromisně ubíhá.
Nejbližší servis se nachází 15km za městečkem. Když dorazíme
na místo, nevíme jestli jsme na farmě nebo v servisu. Po nezpevněné cestě
vyjedem na kopec, kde se nachází stavení, koně, trus… a dílna. Technik
zrovna někam odjel. Mamka, taťka a Lenča jedou hledat kemp v bílém Nissanovi
z půjčovny, já s Lenčiným taťkou čekáme.
Když k večeru dorazí farmář-technik, dostává přezdívku
Šmudla a říká, že máme nefunkční oba zadní tlumiče. A že může zkusit objednat
nové z Nelsonu, ale není si jistý, kdy je dovezou, snad další den odpoledne.
Nedá se nic dělat, necháváme dodávku na kopci a kyvadlově se dopravujem do
kempu West Bay u jezera Rotoiti. Jedná se zase o jednoduchý a levný DOC kemp,
na břehu jezera, se studenou sprchou. Já s Lenčou nemáme svoji postel, takže
spíme s mamkou ve stanu a tátové v druhém. V houští kolem jezera má žít
ikonický noční pták Kiwi. Zkoušíme s Lenčou po setmění pátrat s čelovkami, ale
nevíme přesně kde, kdy a jak, takže nenacházíme. Až o pár týdnu později se
dozvídáme od rangera na Kepler tracku, že kiwi jsou nejaktivnější mezi půlnocí
a čtvrtou ráno, předvádí jaké dělají zvuky a upozorňuje, že se k nim musíme
blížit velice potichu a se zakrytým světlem.
V noci začíná pršet a prší i další den ráno. Všechny věci
napakujem do půjčeného auta, parkujem u jezera a chtě nechtě vyrážíme na
procházku. Nemůžem jet dál a nemáme kde být :-).
Účastníci zájezdu prověřují svoji nepromokavou výbavu. Jdeme kolem jezera
bukovým lesem porostlým mechem a lišejníky. Působí prastaře a zase úplně jinak
než kapradiny a palmy v Abel Tasmanovi.
Poprchává, fouká ledový vítr, nad
jezerem se honí mraky. Otevíráme konzervu č. 524 a z břehu nás zlověstně
pozoruje černá labuť.
Později odpoledne se naštěstí opět vše v dobré obrací. Volá
Šmudla, že tlumiče dorazily a oprava je hotova. S radostí mu předávám 300
dolarů a naše flotila je zase kompletní. Popojíždíme směrem na západ a stanujem
v opuštěném kempu Owen River. Kemp je za ohradou, v podstatě na velké pastvině
pro ovce. Řeka hučí, my dáváme pivko a doutníkem odháníme bodavý hmyz. Pozdě do
noci perem a sušíme prádlo.
Ráno se probouzíme, na pastvině se válí mlha, mezi mraky
prosvítá sluníčko a ke sprchám člověk projde přes stádo ovcí. Vyrážíme k našemu
oblíbenému West Coast…
