Great Walk #2 - Routeburn Track a Milford Sound

Routeburn track je pravděpodobně druhý nejslavnější track na Novém Zélandu (první je Milford Track). Na treku je možnost spát ve 4 chatách, nicméně ta první je hodně blízko začátku treku a ta poslední hodně blízko konci. Zamluvení spaní v těchto 2 chatách je bez problému. Nicméně pokud nepřidáte jednu z „prostředních“ chat, znamená to, že druhý den bude hodně vydatný (12 hodin čistého času). Tímpádem je logicky velký zájem o prostřední chaty a když chcete jít během sezóny (od října do dubna) je potřeba bookovat tak 2 nebo 3 měsíce předem. ¨

Nebo to jde zkusit štěstím a udělat to jako my J. Po příchodu z Kepleru jsem občas zčekoval jestli není nějaké volné místo online. A hle později odpoledne někdo stornoval 2 místa na noc v Lake Mackenzie Hut o 3 dny později a vzhledem k tomu, že mám zkušenosti z klikacích battlů na přihlašování předmětů na výšce, zvítězil jsem a 2 místa obsadil J.

Tím pádem bylo jasné, že pozítří vyrážíme na Routeburn Track a bylo třeba dořešit pár dalších věcí. Narozdíl od Keplera není Routeburn okruh. Vyráží se kousek od Queenstownu v národním parku Mt. Aspiring, přejde se přes hory do národního parku Fiordland a končí se kousek od slavného fjordu Milford Sound (a nebo lze jít i opačně). Dostat se z jednoho konce na druhý je asi 300 km po silnici.

Existují různé možnosti jak přepravu řešit (autobusy, stopování) nicméně my zvolili tento:

• Vyrazit směrem z konce u Queenstownu a dojít do Fiordlandu
• Zaplatit si službu převezení auta, takže na nás bude čekat ve Fiordlandu
• Booknout noc kousek od Milford Sound
• Na následující den booknout „cruise“ – projížďku lodí po Milford Soundu

Proběhlo tedy hodně bookování online, převoz auta nebyl úplně nejlevnější, ale zase jsme pěkně spojili Routeburn Track a Milford Sound. Po jednodenním odpočinku v Te Anau vyrážíme směr Queenstown.

Queenstown je hlavní město zábavy na Jižním ostrově a nejspíš i celém Novém Zélandu. Docela to tam žije, město je u jezera, obklopené horami. Chcete-li vyzkoušet bungee jumping, sky diving nebo jet boat, Queenstown je místo, kde najdete všechno. My v něm tentokrát stavíme jen krátce na jednu noc a řešíme hlavně nákup jídla a sbalení na 3 denní tramp.

K začátku Routeburn tracku musíte popojet kousek dál za Queenstown do národního parku Mt. Aspiring. V dálce vidíme zasněžený vrchol stejnojmenné hory. Je to už náš starý známý – výhledy na Mt. Aspiring jsme se kochali i z Wanaky.

V městečku Glenorchy vyzvedáváme dle instrukcí „lockbox“ – kovovou schránku / trezorek na kód. Do něj máme vložit klíč od auta a pomocí magnetů připevnit na podvozek. Tak bude auto čekat na týpka z Easyhike. 

Fungování téhle služby je docela zajímavý. Chlápek přijede na jeden konec vyzvednout vaše auto, převeze ho na druhý konec (300 km jízda) a pak přeběhne celý Routeburn track (32km v horách) během jednoho dne zpět ke svému autu :-D.

Je krásně, na zelených loukách pod horama se pasou ovce. Po prašné cestě přijíždíme k parkovišti u Routeburn Shelter, připevňujem lockbox k podvozku, nahazujem krosny a vyrážíme. 

První den rozhodně nemusíme spěchat – jdeme jen k nejbližší chatě na planině Routburn Flats, nějaké 2 hodiny chůze. Cesta nejprve mírně stoupá prosvětleným lesem kolem průzračně modré řeky Routeburn. 

Poté přicházíme na „flats“ – louky obklopené masivem hor. Zde je posazená naše první chata. Z plácku přímo před chatou vidíme zasněžený Mt. Aspiring. Shazujem krosny, zabíráme si palandy a jdem se kousek projít směrem do údolí „Routeburn Northern Branch“. Brodíme přes řeku a po travnaté planině jdeme hlouběji a blíž k úpatí hor.

Je vidět, že chata nepatří mezi nejpopulárnější na Great walks. Je menší, rangera dělá mladá holka a dokonce ani nemá žádný proslov. Osazenstvo tvoří rodinka s kupou hlučných dětí, asiat a podivná holka v šátku, co po příchodu sedne na postel a začne prozpěvovat (arabské?) modlitby. Prohodíme s ní pár slov a zjišťujem že je to matematička z New Yorku (??).

Asiat je taky poměrně zvláštní. Celý Routeburn jde jen s igelitkou v ruce a očividně si nevzal spacák. Když uleháme, začíná být chladněji (což je v horách vcelku normální) a Asiat se začíná nepokojně vrtět na posteli pode mnou. Na sobě má jakousi lesklou péřovou bundu, která nejspíš nehřeje tak jak by si představoval... za to poměrně výrazně šustí. Asiat pode mnou šustí celou noc.

Ráno vstáváme ještě za tmy. Čeká nás poměrně dlouhý úsek (asi 7h dle průvodce) a hlavní převýšení celého Routeburnu. Vaříme snídani, balíme spacáky a když vykouknu ven, na louce se válí pára a vrcholy hor začíná ozařovat ranní slunce. Vypadá to, že bude pěkně!

Zahajujem druhý den vydatným stoupáním a po necelých 2 hodinách přicházíme k další chatě Routeburn Falls Hut. Míjíme ji a všímáme si, že kousek dál v lese je ještě další stavení. To patří k tzv. „guided tours“. Na Routeburn nebo Milford tracku si můžete připlatit (výrazně) a projít trek se značně větším luxusem... Nenesete si jídlo, spíte ve zvláštních chatách, stranou od smrdutých 4 dny nemytých trampů, k večeři vám připraví teplé jídlo, dáte si teplou sprchu a ráno vám zatančí maoři své tradiční tance. Zkrátka to není ono.

Za chatou se nachází kaskáda menších vodopádů a stoupání pokračuje. Hory se bohužel v průběhu dne trochu halí do oparu a tak nejsou výhledu a fotografický podmínky úplně ideální J. I tak si ale nemůžem stěžovat. 

Druhý den Routeburnu je trochu podobný alpským výletům – kolem jsou skalnaté, částečně sněhem poprášené vrcholky hor. Procházíte kolem mnoha jezer, ve kterých se odráží oblaka a hory kolem.

Harris Saddle může být nejvyšším bodem treku, pokud ovšem nepřidáte side-trip na vrchol Conical Hill. 

Krosny necháváme v přístřešku a vyrážíme na vrcholovku. Z vrcholu Conical Hill se otvírají 360-ti stupňové výhledy na hory kolem a 2 národní parky, kterými Routeburn Track prochází. Co víc, v dálce pod linií mraků je vidět i proužek Tasmanova moře zařezávající se fjordem do pevniny.

Z Harris Saddle Routeburn track pokračuje stezkou nad údolím Hollyford a s výhledy na protější Darran Mountains. 

Loučíme se s posledním zábleskem Tasmanova moře v dálce, překonáváme poslední vrcholek a v údolí pod nama se objevuje cíl našeho dnešního putování – Lake Mackenzie.

Postupně se zanořujem do fiordlandského, mechem a lišejníky porostlého lesu a konečně přicházíme ke břehům jezeru a zde stojící chatě. Lake Mackenzie hut splňuje naše „great walkové“ očekávání. Po instantní ale dobré večeři (zkoušíme nové jídlo z dílny značky „Backcountry Cousine“) předstupuje holohlavý ranger a přednáší výbornou řeč o místním ptactvu a projektu na jeho obnovení.

Původně totiž na Novém Zélandu žili pouze ptáci. Hodně ptáků. Létavých, nelétavých, malých, velkých. Pak ale přišli lidi a přitáhli se sebou lasičky, kuny, myši a podobně... a ptákům začaly krušné časy. Nicméně zélanďani patří pravděpodobně mezi jedny z „nejuvědomělejších“ národů co se životního prostředí a přírody týče, takže začali proti ekoprůseru bojovat.

Kolem mnoha stezek v přírodě tak najdete stovky pastí proti zmíněným škůdcům zaneseným z ostatních koutů světa. A kupodivu se zdá, že to začíná fungovat. Do lesů se vrací ptačí zpěv a některé ohrožené druhy se začínají vzpamatovávat.

Ráno prší, ale díky naší výbavě a faktu že jsme už sešli z hlavního hřebene nám to zas tak nevadí. Nejprve jdeme procházkou lesem bez batohů k masivnímu, v lese skrytému, puklému balvanu „Split Rock“. 

Pak se vracíme k chatě. Většina lidí už odešla a chvíli povídáme se správcem. Včera jsme přispěli na ptačí projekt a z nějakého důvodu si zapamatoval Lenčino jméno. Vypráví nám, že si našel přítelkyni Lenku z Česka, která dřív dobrovolničila na treku a kladla pasti. Co víc, ukazuje se že přítelkyně Lenka studovala biochemii... sakra to je náhoda J.

Ranger se zálibou v Lenkách z Česka představuje jisté nezpečí, tak radši nahazujem krosny a vyrážíme do deště. Třetí a poslední den Routeburnu jdeme převážně lesem, často prší.

Míjíme krásné 170m vysoké Earland Falls, obědváme v suchu poslední chaty u Lake Howden.

Track dokončujem průchodem lesem s dočervena zbarvenými kmeny největších fuchsií na světě kotukutuku (... okay tohle jsem opsal z průvodce, ale byly tam J...).

Když přicházíme k parkovišti na místě zvaném The Divide, zmocňuje se mne mírně rozechvění. Bude náš potápěčský van na místě nebo ne? A je tam! Krásný, pojízdný a s dobrotami nakoupenými za odměnu. Musím říct, že je super takhle po treku, zmoklí a unavení dojít přímo k autu. Když si představím ještě několikahodinové cestování v autobusu...

Routeburn Track byl super. U mě osobně asi trochu vítězí Kepler, ale Lenči se zase víc líbil Routeburn. Routeburn je víc v alpském stylu, hory kolem jsou vyšší a působivější. Na druhou stranu, když srovnávám třeba s Pyrenejema nebo francouzskýma Alpama, tak evropské hory jsou pro mne hezčí. Výhodou Routeburnu je určitě jeho rozmanitost – hory, krásný les, vodopády, řeky. Oproti Keplerovi byl ale (především v průběhu druhého hlavního dne) podstatně zalidněnější a na chatách se díky různým variantám nepotkáte každý den se známými tramping-mates.

Startujem dodávku a pokračujem do Milford Soundu. Je zamračeno a provrtaným tunelem ve skále vjíždíme do srdce Fiordlandu. Po temných skalnatých stěnách kolem stékají desítky a stovky vodopádů. Vedle silnice hladově krouží zelení horští papoušci Kea.

Jsme rádi, že Milford Sound Lodge, kde máme buklé spaní, má útulnou společenskou místnost a restauraci. Budem spát v autě, ale je příjemný, že můžem pobýt vevnitř, dát si pivko a něco dobrýho a samozřejmě horkou sprchu po treku.

V teple Milford Sound Lodge dočítám detektivku Snowman od Jo Nesba a po dlouhé době taky zabrnkám něco na klavír, který mají ve společenské místnosti. Kupodivu je i naladěný J.

Následující den ráno popojíždíme už jen kousek k samotnému ústí slavného fjordu Milford Sound a nasedáme na červenobílý katamarán společnosti Southern Discoveries. Zamluvili jsme si první ranní plavbu – je levnější, je na ní málo lidí a navíc je v ceně zdarma snídaně! J

Po spořádání několika míchaných vajíček, párků, hash browns a obligátní ranní kávě se plně začínám věnovat okolní krajině. Milford Sound měl pro mne super ponurou atmosféru. Ocelová voda fjordu zaříznutého mezi černými skálami. Ze stěn se řítí dolů nespočetné vodopády. Průměrné roční srážky zde činí víc jak 6 metrů.

Fjordu vévodí špičatá hora Mitre Peak, která se zrcadlí ve vodě. Hluboký hlas kapitána komentuje z reproduktorů přírodu kolem. 

Loď se začíná pořádně houpat, když se před námi otevírá širé Tasmanovo moře. V tomto bodě se katamarán obrací a plujeme zpět.

Když připlouváme zpět k přístavišti, v řadě už čeká zástup pestrobarevných povykujících asiatů. Jsme rádi, že jsme si vychutnali atmosférickou, klidnou ranní plavbu.

Pak už frčíme zpět z Milford Sound do Te Anau po silnici SH94, která má být jednou z nejpůsobivějších „scenic drive“ na NZ. Po cestě je spousta vyhlídek, zastavujem na procházku u vodopádů The Chasm a zrcadlových Mirror Lakes. Cesta je to krásná a dalo by se stavět na mnoha dalších místech (má tu být i několik pěkných delších túr), ale už jsme tak nasycení zážitky, že jedeme dál.

Potřetí a naposled příjíždíme do Te Anau, kempujem v našem oblíbeném místním Top 10 a večer si pochutnáváme na lososovi.

Tímto příspěvkem jsem víceméně sepsal vše z našeho březnového putování. V příštím bych chtěl popsat poslední týden a rozloučení s Jižním Ostrovem a tím pádem bude blog kompletní až po náš návrat do Aucklandu J.

Fiordland a Great Walk #1 - Kepler Track

Tok času v průběhu cestování se zásadně liší od toho, když pracujem. V práci čas letí, postupuju od úkolu k úkolu, dny v týdnu odměřuje 5 košil od Hallensteins Brothers, jemnější měřítko pak udává ranní a odpolední káva. Několik měsíců uteče jako nic.

Při cestování je čas zhuštěný... koncentrované zážitky, místa a lidi. Velký rozdíl člověk pocítí při pohledu zpět. Když se ohlédnu za jedním měsícem cestování mám pocit, jako bych zažil alespoň půl roku.

Z pohledu blogu jsem rád za aktuální pracovní přestávku v Aucklandu. Ne, že by se nic nedělo, ale zážitky se dostaly do tempa, kdy se snad podaří dopsat události před Aucklandem a pak se srovnat na aktuální dění... aspoň do té doby než se zase odpíchnem a vyrazíme dál J...

V polovině března 2015 opouštíme Catlins a přijíždíme do nejjižnějšího většího města Nového Zélandu – Invercargillu. Máme v plánu trochu zapracovat na budoucnosti, připravit si životopisy a zaregistrovat se v nějakých pracovních agenturách. Je třeba zlehka rozhodit sítě na pozdější hledání práce v Aucklandu.

Kemp Amble On Inn se zdá být k tomuto účelu ideální. Noc v kabině pro 2 stojí jen 45 dolarů a tak nedokážem odolat a zakupujem 2 noci v normální posteli. J Přes den píšem CV, popíjím instantní Nescafe od rodičů. Další z úkolů  na řadě je vyčištění a vyluxování dodávky, která už v sobě vozí značný vzorek pláží a lesů Jižního Ostrova.

Když pochoduju ze sámošky zpět do kempu, občas sprchne a fouká vítr, který mrazí do morku kostí. Nehostinné počasí, nejisté vyhlídky s hledáním práce a únava z cestování ve mně probouzí zádumčivou náladu. Kráčím podél krajnice a míjí mě 2 cyklisti. Po pár metrech se otáčí a vrací se ke mně. Chvíli rozmlouvám s mormonskými misionáři z Fidži o Bohu a vesmíru, beru si vizitku a pokračuju do kempu. Večer se v naší kabině marně pokoušíme dokoukat extrémně podivný český film Nejasná zpráva o konci světa.

Po třech nocích v kabině znovu pakujem našeho „Divera“ a cesta pokračuje. V centru Invercargillu se ani nezastavujem, prý má ale mít hezké zahrady. Až o pár měsíců později se taky dozvídáme, že v Invercargillu žije Lyallův starší brácha – prý jsme se měli stavit J.

Kopírujeme další část Southern Scenic Route. Stavíme u malého ostrůvku Monkey Island a na Gemstone Beach hledáme drahé kameny, které zde vyvrhnul bouřící Jižní Oceán. 

Nad pláží je na půl ve skále vystavěné zvláštní obydlí nebo bunkr. Přemýšlíme jestli v něm někdo žije.

Stáčíme se na sever a po marném pokusu průzkumu Clifden Caves (- divoké jeskyně, bez průvodce, plazení, voda... má to být super, na jednom konci se vleze pod zem a na druhém konci vyleze... nám bohužel docházely baterky v čelovce, tak jsme to vzdali) vstupujem do bujného a deštivého národního parku Fiordland.

Na provětrání po dlouhé jízdě dáváme odpolední procházku mokřady Rakatu Wetlands a k večeru dorážíme k jezeru Manapouri do útulného na břehu položeného kempu Possum Lodge.

Další den už máme nalinkovaný, musíme dojet do turistického městečka Te Anau, vyzvednout si lístky do chat v DOC centru, nakoupit jídlo a sbalit se na 4denní trek a jeden z novozélandských „great walks“ – Kepler Track.

Te Anau je hezký místo, leží u stejnojmenného velkého jezera a je zásadním výchozím bodem na prozkoumávání Fiordlandu. Kromě Keplera se odtud vyráží taky na další legendární treky – Milford a Routeburn.

V sámošce pořizujem konzervy, oříšky, instantní nudle, sušené ovoce, tyčinky a další dobroty. Když dáme dohromady jídlo na 4 dny, je toho pořádná hromada J. 

Samozřejmostí výbavy je taky nepromokavé oblečení a kotlíky na vaření. Vařič a bomba nejsou potřeba, protože máme zabukované spaní v chatách, které v hlavní sezoně poskytují plynové vařiče.

Následující ráno parkujem u jižního cípu jezera Te Anau a vyrážíme na čtyřdenní pouť přírodou Fiordlandu.

Krosny naložené jídlem, vodou, spacáky a výbavou jsou pořádně těžké. Pozitivní je, že s každým lokem a snězeným soustem váha ubývá. První část treku je příjemným prosvětleným lesem podél břehu Te Anau. 

Postupně se začíná zvyšovat sklon a první den je hlavně dřina – stoupání lesem nad jezero a přiblížení se do hor. Když ztěžka oddechujem a doplňujem energii sušenými banány, zdraví nás 2 sympatičtí týpci – australani Lachie a Christian, se kterými se budem potkávat celý trek. Navazujem přátelství nabídkou sušených banánů a lopotíme se dál. 

Konečně se odpoledne dostáváme nad hranici lesa a odměňují nás parádní výhledy. Je jasno, pod náma je modrá hladina Te Anau a kolem se tyčí hory Fiordlandu. 

Mezi trsy zlaté trávy přicházíme k naší první chatě – krásně položené Luxmore Hut.

Chaty na Great Walks jsou slušně vybavené, ale žádný luxus nečekejte. Myslím že i se spaním v chatách si trek pořád zachovává akorátní dávku „nekomfortu“ a dobrodružství. V chatě spí cca 50 lidí pohromadě ve 2 místnostech. Rozhodně se hodí špunty do uší, mezi 25ti spolunocležníky je poměrně velká šance, že někdo bude urputně chrápat.

V chatách je pitná (dešťová) voda, záchody, ale zapomeňte na sprchu (i na studenou). Středobodem všeho dění v chatě je společenská místnost, kde lidi společně vaří, jí a povídají si. Plyn a vařiče jsou poskytnuté... ale kotlíky, příbor a samozřejmě jídlo si musíte přinést sami. Veškeré odpadky (jako např. prázdné plechovky) je třeba nést celé 4 dny... a tím pádem čelit výzvě aby vám spacák nenasmrádnul olejem z tuňáka.

Na většině Great Walks můžete zvolit spaní v chatách nebo spaní pod stanem (ale smí se stanovat pouze v kempech). Občas je kemp poblíž chaty, nicméně lidi, co kempují mají zákaz vstupu do chat. Výhodou stanování je samozřejmě nižší cena a taky to, že je snazší chytit/zarezerovat místo. Na druhou stranu musíte táhnout mnohem víc věcí – stan, karimatky, vařiče, bomby. Co dělá stanovací variantu ještě tužší je rozmístění kempů. Zatímco chaty jsou většinou strategicky rozmístěné tak, aby úseky měly příjemnou délku, vzdálenost mezi kempy bývá často o dost delší – stanaři tak musí někdy během jednoho dle ujít 2x tolik co chataři.

Nám s Lenčou se moc líbilo spaní v chatách. Na Kepler treku jsme nocovali ve třech huts, úseky tak byly rozdělené na příjemné cca 6ti hodinové denní pochody. Tím pádem je dost času na focení, bonusové „side-trips“ i trochu odpočinku a společnosti večer na chatě.

Poslední fakt, který chatám přidává plusové body, jsou správcové. Na každé chatě sídlí ranger a večer má řeč. Povětšinou jsou to svérázní chlapíci, buď je proslov vtipnej nebo zajímavej nebo obojí J.

Když přicházíme na Luxmore Hut, je ještě docela brzo. S úlevou shazujem krosny, zabíráme palandy a vyrážíme na bonusový výlet k jeskyni Luxmore Cave. Po chvilce chůze mezi sluncem zalitými trsy trávy se otvírá díra do podzemí. Krásná volně přístupná jeskyně s krápníky a vápencovými útvary. U nás by taková byla jedině s průvodcem. 

Chodba pokračuje dál a dál, hlouběji. Překonáváme místa s trochou plazení a přelézání, je to jako cesta do středu země J. Poměrně hluboko přicházíme k místu, které už se přeci jen zdá být moc úzké a tak se otáčíme... ale láká to... za zúžením to vypadá, že jeskyně pokračuje.

V kuchyni na Luxmore Hut je rušno. Zdá se, že Kepler trek půjdeme společně s výpravou postarších turistů, kteří mají očividně průvodce a zařízené zásobování J. To má svoje výhody, protože hojně vyváří a co nesní, rozdávají ostatním horalům. S povděkem přijímám bramborovou kaši se šunkou a výrazně tak obohacuji naše instantní menu J.

Na Kepleru se mi hodně líbilo, že nebyl zalidněný. Na celé trase bylo zhruba 50 lidí, kteří se každý večer potkali na chatě po túře. Kromě grupy vytrénovaných důchodců a dvojice australanů s námi na treku byl taky americký profesor biologie specializující se na hmyz, Australanka s vlasy po pás (ti dva vypadali, že se během túry dali dohromady J) a dvě mladé holky z Izraele.

Warden na Luxmore Hut byl starší horal s pronikavým pohledem. Varoval před zítřejším silným větrem na hřebenech a možným „heavy rainfall“ a prý že v noci můžem jít zkusit pozorovat polární záři. V těch dnech byly nějaké erupce na Slunci, což na severní polokouli způsobilo výpadky, ale na Zélandu se to projevilo jen tím, že na Jižním Ostrově bylo možné vidět polární záři.

Před spánkem jdu ven a pozoruju noční oblohu. Začíná se zvedat silný vítr, polární záře bohužel nikde. Uleháme s Lenčou na palandy a zachumláváme se do spacáků. Důchodci nejprve rozpráví jak na škole v přírodě po večerce a posléze spouští brutální dřevorubecký kánon...

Následující den vstáváme ještě za tmy. Správce radí vyrazit co nejdřív, protože počasí se má v průběhu dne zhoršovat. Fiordland připravuje krásný východ Slunce, popíjíme čaj z kotlíku, snídáme jáhlovou kaši a začíná druhá etapa Keplera.

Krosna slušně masíruje otlačené kyčle z prvního dne. Druhý úsek Keplera – mezi Luxmore hut a Iris Burn je nejhezčí. Je pod mrakem, fouká studený vítr a občas sprchne. Nicméně máme dobrou výbavu a máme štěstí, že výhledy jsou i přes oblačnost super.

Vystoupáváme na hřeben a pod Mt. Luxmore se poprvé setkáváme s horskými papoušky Kea. Ti jsou proslavení svoji drzostí a schopností sníst i pohorku... nebudete-li si ji hlídat. 

Druhý den Keplera je převážně hřebenovka, táhnoucí se od vrcholku k vrcholku po soumračné krajině Fiordlandu s výhledy na temná jezera v údolí. Je to krása, trochu mi to připomíná Skotsko. 

Na hřebeni jsou 2 „shelter“ – malé budky, ve kterých je možné se schovat před nepříznivým počasím a v případě nouze i přenocovat. V první z nich potkáváme 2 holky, které v šortkách a tričku běží celý Kepler trek (víc jak 60 km) během jednoho dne jen s malým baťůžkem. Což je neuvěřitelnej výkon, vzhledem k převýšení, délce a tak proto, že venku fouká silnej studenej vítr a semtam zaprší.

V druhém shelteru potkáváme naše známé Australany a uvaří nám čaj na jejich miniaturním přenosným vařiči. J Rozpráváme a zjišťujem, že mají sympatický přístup k treku – nikam nespěchat a kochat se. S tím zcela souhlasím J.

Když dopijem čaj, přes cestu se klene naprosto ukázková pohádková duha. Chybí jen jednorožec sbíhající ze svahu a vykřesávající ze skal růžové jiskry kopýtky.

V závěru druhého dne sestupujem z hřebene a se začínajícím deštěm se noříme do bukového lesa. Stromy porostlé lišejníky, bujná zeleň a sytě zelený mech nás doprovází až k druhé chatě v údolí Iris Burn.

Na chatě už schnou a kuchtí naši známí spolutrekaři. Vytahuju placatku skonzult s českou slivovicí a nabízím Lachiemu a Christianovi. Australani sedí před chatou pod stříškou a pozorují déšť padající na lesy kolem. Dozvídám se, že zrovna dopili whiskey a že Christian jezdí se sanitkou.

Lenča dostává skvělý nápad, udělat sprchu z pet láhve a tak se konečně i trochu opláchnem. Správce chaty je svérázný kanaďan, hasič, a první co pořeší je, že vyhmátne asi 10 stanařů, kteří se nenapádně vmísili do chaty a snaží se usušit svoje věci J. Range hází vtípky o tom, co jsou lidi schopní nacpat do dřezu a dává instrukce, jak se případně máme plížit k ptákovi kiwi, který v noci pobíhá v místní buši.

Později večer zase uleháme v jedné místnosti s důchodci, venku klape déšť a usínáme s dobrým pocitem, že namáhavější část treku už je za náma.

Třetí a čtvrtý den Keplera jsou převážně lesní. Lesy tu působí prastaře a netčeně – všude jsou koberce mechu a kapradin. 

Stezka vede podél řeky a společníky nám dělají jen maličcí ptáci Tomtit a Miromiro, kteří se nebojí nám začít zobat do pohorky J.

Třetí a poslední chata Moturau hut leží na břehu jezera Manapouri. Přestože není zrovna teplo, vytvrdlejší skupina důchodců se běží koupat a pak se hřejí u ohně na pláži.  Zdejší správce je postarší, hodně sečtelý angličan, vypráví zajímavě o úspěšných protestech v 60. letech proti stavbě elektrárny u jezera. Stavba měla znamenat zvýšení hladiny o 30 metrů a kdyby uskutečnila, místo, kde stojí chata, by bylo pod vodou. Kampaň se stala významnou událostí v historii, kdy zvítězila ochrana přírody a hlas lidu nad politky a byznysem.

Čtvrtý den vyrážíme z chaty jako poslední. Povídáme se správcem, loučíme se a pohodovým tempem vyrážíme zdolat posledních 15 kilometrů. 

Krosna už je lehčí díky snězenému jídlu, cesta pokračuje lesem a začíná svítit sluníčko. Mezi stromy prosvítá zelená a zlatá řeka.

A tak završujem okruh Kepler treku, 60 kilometrů krásnou přírodou Fiordlandu. Kepler se nám moc líbil nejen kvůli krajině, ale i proto, že jsme mnoho času šli bez lidí a večer se potkávali vždy se stejnou sestavou.

V Te Anau se stejně jako před trekem ubytováváme v kempu Top 10. Nakupujem víno, rozpalujem barbecue a vychutnáváme všechny slasti civilizace – nejvíc teplou sprchu.

Následující den se noříme i s vínem do kempové „hot tub“ a necháváme odpočnout ztuhlým svalům.

A jelikož se nám great walk líbil a jelikož máme štěstí, daří se nám ten samý den díky nějakému stornu zabookovat místa v chatách na druhém a ještě slavnějším great walku – Routeburn Tracku...

O něm příště.